www.v-tomasek.com
Přejít na obsah
Řecko
OLYMPIA
Leží na peloponézském poloostrově



Olympia se nachází na pelloponézském ostrově mezi řekami Alfeios a Kladeos,za starověku bývala velkou panhelénskou svatyní,střediskem kultu Dia Olympského a místem konání olympijských her.
Práce německých archeologů tu probíhaly od roku 1875,v návaznosti na ně vznikla stejnojmenná vesnice.Při vykopávkách byl odkryt posvátný okrsek,který byl ve starověku znám pod jménem Altis (posvátný háj),ten je dnes ale opět zarostlý stromy a křovinami.Olympia je položena na úpatí zalesněného pahorku Kronova,v mírné,kopcovité krajině.Přímým výsledkem odkrytí této památky bylo obnovení olympijských her francouzským historikem  baronem Pierre de Coubertinem,v roce 1896 v Athénách.
Střepy z nádob ze 3.tisíciletí př.Kr. a apsidové domy z 2.tisíciletí př.Kr. dokládají rané osídlení tohoto místa na úpatí pahorku Kronova.Později byla obydlí vystřídána Diovou svatyní,která navázala na starší kult Héry.
Olympia náležela k území krále Oinomaa z Pisy,kterého vystřídal Pelops po svém vítězství v závodě vozíků tažených koňmi a po svatbě s jeho dcerou Hippodamelou.
Jeden sloup z paláce Oinomaova a mohyla Pelopova (podle něj se jmenuje poloostrov Peloponés),byly k spatření ještě za doby Pausania ve 2.století po Kr.
Hystoricky doložené jsou hry v r.776 př.Kr.,kdy smlouva mezi králi Ifitem z Elídy a Lykurgem ze Sparty přikázala boží mír (ekecheria) během ltních závodů.
K běhu na vzdálenost jednoho stadia přibyly později další disciplíny,ještě v 8.stolpř.Kr dvojitý běh (na dvě stadia),běh na dlouhé tratě a pětiboj.V 7.stol.př Kr. přibyly pěstní souboje,jízda na vozících tažených koňmi a pankration,v 6.stol.př.Kr. běh ozbrojenců se zbraní.



Vítězové obdrželi větévku z posvátného olivovníku,ale mohli po svém návratu domů počítat i se značnými materiálními výhodami (např. stravování na náklady obce).
Na území,na kterém od 5.stol. existovaly lázně,stojí Feidova dílna (později bohužel přestavěná na kostel),která měla přesně rozměry cely  Diova chrámu - zde vytvořil sochař po roce 438 př.Kr. kultovní sochu Dia ze zlata a slonoviny (jeden ze sedmi divů světa).
Dále jižně,přijdeme k Leonidaiu v jihozápadním rohu vykopávek.Bylo vybudováno ve druhé polovině 4.stol.př.Kr. Leonidem z Naxu,jako velká stavba pro ubytování hostů a v římské době přestavěna tak,že obytné vnitřní trakty,vybavené Iónsými sloupovými halami,obklopovaly vnitřní dvůr se zelenými plochami a vodními zařízeními.
Východně se připojují jižní lázně (2.stol.př.Kr.),jižní hala (4 stol.př.Kr.) a buleuterion (sloupová poradní síň) se 2 apsidami (6. až 5.stol.př.Kr).Všechny tyto budovy se nacházejí mimo území posvátného háje Altis.
Zatímco boční části chrámu sestávaly ze štukovaného mušlového vápence,na střechu se 102 chrliči se lví hlavou a na skulptury na metopách a byl použit parský mramor.Tyto skulptury představují mistrovská díla tzv. "přísného stylu",vznikly kolem r.460 př.Kr.(vidíte na fotografiích z muzea)



V běžecké dráze je možno vidět startovní pražec pro dvojitý běh (na západě) a pro běh na 1 stadion (na východě).Prostory pro diváky byly pouze zemní náspy  bez kamenných sedadel,jen hellanodikové (soudci závodu) měli svou tribunu na jižním svahu,a kněžka bohyně Demétery,která jako jediná žena směla být přítomna hrám,na severním svahu.
Olympijské hry začaly pravděpodobně jako místní pohřební slavnosti na Pelopovu počest.Údajně je poprvé uspořádal Herakles a také stanovil rozměry původního stadionu - 600 stop (192,28m).
Od roku 776 př.Kr. se vedly seznamy vítězů v běhu na stadionu a tím započalo řecké počítání času podle olympiád,které byly už tehdy každé čtyři roky.
Běh na stadionu měl svůj cíl původně blízko Diova chrámu,čímž byl vyjádřen kultovní smysl her,který zdůrazňovala také před chrámem stojící a běžci naproti hledící socha Niké od Paiona.Teprve ve 4.stol.př.Kr. byl stadion posunut o 80m na východ a tím oddělen od Altidy.
Po době rozkvětu v 5.stol.př.Kr. následoval postupný úpadek her,které se stále více vzdalovaly od původního kultovního smyslu.V roce 393 po Kr. císař Theodosios I. olympijské hry po více než tisícileté existenci zakázal .
Z vesnice se prijizdí po novodobém mostě přes řeku Kladeos k velkému parkovišti.Za vchodem do území archeologických vykopávek leží vpravo,proti printaneiu,ve kterém se vítězové stravovali,gymnasium s propylonem a palestra (3.stol.př.Kr.),jejíž sloupy byly znovu postaveny.



Do posvátného okrsku Altis vházíme římskou branou od jihu,zde můžeme vidět za znovucztyčeným tříbokým pilířem pro sochu Niké od Paionia (kolem r.425),Diův chrám přístupný po rampě.Okrsek byl vybudován Libonem z Elidy v letech 470-456 př.Kr.
Zemětřesení v 6.stol. po Kr. způsobylo zřícení stavby Diova chrámu,přesto nám její mohutné zbytky dovolují udělat si obraz o chrámu I dnešní době.Na plně zachované třístupňové spodní stavbě (27,68x64,12 m) se nad 3m vysokými základy zvedaly sloupy až do výšky 10,53 m o spodním průměru 2,23m).Celková výška stavby byla okolo 20m!
Výzdoba východního štítu Diova chrámu představuje Diova syna Apollóna,zasahujícího do boje mezi Lapithy a Kentaury,který vzplál při svatbě Theseova přítele Peirithoa s Deidameiou.Sochař vytvořil skupiny dvou,nebo tří,jejichž divoké pohyby živě kontrastují s napjatým klidem východního štítu.
Olympijský stadion,který byl po vybudování Haly Echo (330-320 př.Kr) oddělen od Altidy,byl plně odkryt při vykopávkách,k nímž dal podnět Carl Diem, a zrestaurován do stavu,jako ve 4.stol.př.Kr.
Ženy se nesměly olympijských her zúčastňovat jako soutěžící,ale ani jako diváci.Důvodem k tomu byla údajně nahota soutěžících mužů.V některých případech se ovšem stalo,že žena do hlediště pronikla,to se trestalo smrtí,svržením ze skály.Aby se návštěvám žen předešlo,bylo nařízeno,že nejen závodníci,ale i diváci musejí být přítomni hrám pouze nazí.
Při návštěvě Olympie rozodně nevynechejte muzeum,mimo překrásné sochy Niké je tam i spousta dalších zajímavých exponátů







Jak vznikly starověké Olympijské hry:
O vzniku olympijských her ve starověkém Řecku se dochovalo několik příběhů.
Říká se, že když Zeus zvítězil v souboji nad svým otcem, bohem času Kronem, v radosti nad vítězstvím uspořádal slavnostní sportovní hry v Olympii. A tak vznikly olympijské hry.
Další příběh o vzniku olympijských her je spojen se jménem Heraklovým.
Herakles, Diův syn, měl neuvěřitelnou sílu už jako malý chlapec. Jeho schopnosti každý obdivoval.
Jednou, bylo slunečné letní odpoledne, si Herakles bezstarostně hrál se svými kamarády na louce nedaleko lesa. Najednou zpozoroval, jak se k nim potichu plazí dva velcí jedovatí hadi! Herakles však nebyl jenom silný, byl také smělý. Přiskočil k plazícím se hadům, pevně je uchopil a bez váhání je zardousil!
Jeho kamarádi až teď viděli, jaké nebezpečí jim hrozilo, a dívali se na odvážného Herakla s nesmírným obdivem.
"Už nám nic neublíží, můžeme si v klidu hrát!", řekl Herakles s úsměvem chlapcům, když viděl jejich zděšené tváře.Říká se, že jako patnáctiletý začal Herakles chodit na lov s dospělými muži. Lov měl velmi rád a byl vždy hrdý, když lovci pochválili jeho statečnost a sílu.
Jednoho letního podvečera se vraceli z lesa domů, když tu z hustých křovin nečekaně vyskočil obrovský lev. Odvážné muže však dravec vůbec nezaskočil. Okamžitě sáhli po lucích, aby lva zneškodnili.
Herakles však byl rychlejší. Než lovci stačili namířit a vystřelit své šípy, udeřil lva s takovou silou, že se zvíře svalilo na zem a nebezpečí pominulo.
O Heraklově neobyčejné síle se dověděl i jeden bohatý muž, král Augiáš z Elidy. Byl to krutý panovník - a nejen to. Kdykoliv viděl, že nějaký člověk vlastní krásné koně, ukradl mu je. Měl devadesát devět bílých koní. Stáje však bylo třeba často čistit, a tak Augiáš hledal šikovného a silného muže, který by obrovské místnosti vyčistil za pár dní. Jako odměnu sliboval tři velké měšce stříbra.
Herakles se s chutí pustil do těžké práce. Když zjistil, jak jsou stáje zanedbané, využil svůj důvtip a přivedl k nim tok nedaleké řeky. Poté, co voda veškerou špínu odplavila, upravil koryto řeky do původního stavu. Potom koně umyl a učesal. Druhého dne se stáje leskly tak, jakoby stěny byly ze zrcadel.
Herakles byl se svou prací spokojen, a šel si pro slíbenou odměnu. Augiáš však nebyl jenom bohatý a krutý, byl to také velmi skoupý a falešný člověk. Peníze, které slíbil Heraklovi za těžkou práci, nechtěl zaplatit.
"Ty si myslíš, Augiáši, že mě jen tak oklameš?" zeptal se rozzlobený Herakles.
"Nezaplatím ti, nic jsem ti neslíbil! Copak nevíš, že u mne lidé pracují zdarma?" odpověděl mu Augiáš a pokrytecky se na hrdinu usmál.
Heraklovy oči jiskřily hněvem. Proto Augiáš už už začal uvažovat, že slíbené peníze přece jenom zaplatí. Ale nakonec to neudělal.
"Naučím tě, Augiáši, že slovo se má dodržet! Aby sis to jednou provždy zapamatoval!" prohlásil Herakles rozhořčeně. Vzápětí se otočil, zabouchl za sebou dveře a vrátil se do Olympie.
Tam rychle svolal své přátele, zverboval z nich vojsko a obsadil město skoupého Augiáše. Sebrali mu všechny nakradené peníze a poklady. Z takto získaného bohatství Herakles později uspořádal sportovní hry - na znamení toho, že spravedlnost má vždy zvítězit nad nespravedlností. Závody dostaly jméno olympijské hry.Na starověkých olympijských hrách startoval i sám Herakles a stal se olympijským vítězem v zápasu.
Jaké byly Starověké Olympijské hry :
Dříve než se na olympijských hrách začalo soutěžit, složili sportovci, trenéři i rozhodčí slavnostní přísahu. V olivovém háji, před sochou boha Dia Horkia - ochránce přísah - všichni účastníci slíbili, že budou soutěžit a rozhodovat čestně.
Po přísaze se soutěžící začali připravovat na jednotlivé soutěže.
V úplných počátcích olympijských her sportovci soutěžili jenom v jedné disciplíně - v běhu na jeden stadion. Délka běžecké dráhy, která se rovnala délce stadiónu, byla 192 m.
V době, kdy se v Olympii soutěžilo jenom v této jediné disciplíně, trvaly olympijské hry jeden den.
Na prvních olympijských hrách ještě všichni běžci běželi společně. Proto bylo pro rozhodčí těžké správně a spravedlivě určit, kdo zvítězil. V Olympii totiž určovali jenom vítěze. Nebylo podstatné, kdo skončil na dalších místech. Až později na olympijských hrách běžci startovali v rozbězích a ti nejlepší postoupili do olympijského finále. Nejrychlejší běžec ve finále se stal olympijským vítězem.
Časem do programu olympijských her zařadili i dvojitý stadiónový běh. Už se nesoutěžilo jenom o to, kdo nejrychleji zaběhne 192 metrů, tedy délku stadiónu. Nejlepší běžci si změřili síly i na dvojnásobné trati. Běželi tam i zpět.
Olympijské hry získávaly v starověkém Řecku stále větší oblibu a postupně přibývaly i další disciplíny.
Sportovci začali soutěžit o olympijské vítězství i v zápase.
Nejzajímavější disciplínou na starověkých olympijských hrách byl pentatlon, česky pětiboj. Slovo pentatlon pochází z řeckého slova pente, což česky znamená pět. V pentatlonu se tedy soutěžilo v pěti disciplínách: v běhu, skoku do dálky, hodu diskem, hodu oštěpem a v zápase. Atleti, kteří se chtěli zúčastnit soutěže v pentatlonu, museli dlouhé roky pilně trénovat. Jen ti nejusilovnější se mohli stát vítězi.
V Olympii sportovci trénovali a soutěžili nazí.
Na olympijských hrách přibývaly během doby další zajímavé soutěže a hry se postupně prodloužily z jednoho na sedm dní.
O obdivuhodných výkonech:
Starověkých olympijských her se účastnili nejlepší sportovci z celého Řecka. Měřili své síly v nejrůznějších disciplínách. Každý si přál získat krásný olivový věnec, každý se chtěl stát olympijským vítězem.
Někteří sportovci byli dokonce tak vynikající, že se stali olympijskými vítězi vícekrát. Jedním z nejslavnějších byl Milón. Ten získal olivový věnec v zápase šestkrát.
Milón pocházel z města Krotón. Už jako malý chlapec byl neobyčejně silný. Pravidelně trénoval, protože se chtěl stát slavným sportovcem. Milón byl pyšný na svou sílu a rád ji předváděl i na veřejnosti.
Jednou, když se vracel z tréninku domů, obklopilo ho nečekaně několik lidí. Byli zvědaví, jestli je Milón opravdu tak silný, jak se o něm říká. Oslovili ho: "Hodně jsme slyšeli o tvé síle, Milóne. Co kdybys nám ji předvedl?"
Milón ani na chvíli nezaváhal a s úsměvem se zeptal: "Má někdo z vás jablko?"
"Ano, právě nesu domů plný košík, jedno ti dám," odpověděl mu jeden ze zvědavců. "Ale k čemu ti je jablko, když nám máš ukázat svou sílu?" vyptával se Milóna překvapeně.
Milón však řekl: "A teď se dívejte! Toto jablko budu držet v pravé ruce jenom prsty. Kdo si troufne mi ho vzít?"
A opravdu, lidé se jeden po druhém marně pokoušeli vytrhnout jablko ze zápasníkovy ruky. I když jej držel tak jemně, že se vůbec nepoškodilo, nikdo si s Milónem nedovedl poradit.
Jindy Milón potřel olejem velký hladký kámen, postavil se na něj a vsadil se s kolemjdoucími, že ho z kamene nikdo neshodí. Lidé mu nevěřili, vždyť třeba jen chvilku postát na kluzkém kameni bylo velikým uměním. Ale Milón svou sázku i tentokrát vyhrál! Stál pevně a smál se každému, kdo se jej pokoušel z kamene shodit.
Nejslavnějším Milónovým činem však bylo, když chytil mladého býka, přehodil si jej přes rameno a obešel s ním celou běžeckou dráhu na olympijském stadiónu!
Účastníci olympijských her, ani ostatní lidé ve starověkém Řecku, se nestarali jenom o své tělo. Dbali také o to, aby se neustále vzdělávali. Jejich ideálem krásy nebyla jenom síla a fyzická zdatnost, ale i moudrost.
Ani Milón nebyl jenom výborným sportovcem. Dobře se učil a zajímala ho matematika. Ve škole však o něm také všichni věděli, že má obrovskou sílu. Jednou ji měl možnost i předvést.
Budova školy, do níž Milón chodil, byla už velmi stará. Při hodině matematiky si žáci s úžasem povšimli, že část stropu začíná praskat.
"Utíkejte všichni rychle ven!" vykřikl Milón a pohotově vyskočil na jednu z lavic. "Já udržím strop, vy běžte rychle na dvůr a najděte pevné trámy, kterými bych mohl prasklá místa podepřít. Ale pospěšte si!"
A opravdu rukama držel strop, dokud mu učitel a žáci nepřinesli několik trámů. Šikovně jimi podepřel porušená místa, a když se přesvědčil, že se strop nezhroutí, vyšel i on ze třídy. Všichni Milónovi děkovali. A on byl rád, že mohl pomoci ostatním.
Jako čtrnáctiletý se Milón zúčastnil na olympijských hrách soutěže v zápasu a získal vytoužený olivový věnec. Dostal přezdívku král zápasníků.
O sportovcích kteří podváděli:
Sportovci, kteří startovali na starověkých olympijských hrách, museli spolu se svými trenéry alespoň 30 dní před otevřením her slavnostně slíbit, že se budou připravovat čestně a svědomitě a že ani na samotných závodech nebudou šidit a podvádět.
Podobný slib skládali i rozhodčí. Přísahali totiž, že v různých soutěžích budou vše posuzovat spravedlivě.
Všichni věděli, že pokud svůj slib nedodrží, budou nejen přísně potrestáni, ale čeká je i trest daleko horší. Nikdo si jich už nebude vážit, lidé se jim budou vysmívat a budou si na ně ukazovat prstem, protože podváděli na olympijských hrách!
Navzdory tomu se někteří sportovci pokoušeli zvítězit nečestným způsobem.
První sportovec, který na starověkých olympijských hrách zkoušel podvádět, se jmenoval Eupolos. Tento urostlý, silný mladík si velmi přál zvítězit v boxu. Sám byl uznávaným sportovcem a jedním z favoritů, ale měl velmi zdatné soupeře. Nebylo tedy vůbec jisté, jestli se mu to opravdu podaří. Aby měl jistotu, vymyslel si hanebný plán.
V jeden letní podvečer, právě když se v olympijské vesnici účastníci her chystali na večeři, Eupolos nenápadně přistoupil ke svým soupeřům, Agetorovi a Prutanidovi, a potichu je oslovil:
"Chcete vidět dvě nádherné zlaté vázy, jaké jste ještě nikdy nespatřili? Pojďte se mnou, ukážu vám je!"
Zmatení, ale zvědaví soupeři ho beze slova následovali. Za chvilku všichni tři opustili olympijskou vesnici. Eupolos zůstal stát před zeleným křovím, ve kterém měl ukrytý poklad. Vytáhl jej a s pokryteckým úsměvem rozbalil.
"Tak co říkáte, chlapci, viděli jste už něco tak krásného?"
A když Eupolos viděl jejich překvapené tváře, pohotově dodal: "Mohou být vaše! Musíte mi však slíbit, že mne v Olympii necháte vyhrát."
Agetor a Prutanis se zarazili. Ale když jim Eupolos vložil nádherné vázy do rukou, neváhali. Stejně jako Eupolos zapomněli i oni na slavnostní olympijskou přísahu! Nečestnému Eupolovi slíbili, že za zlaté vázy jej nechají zvítězit. Vzápětí všichni tři opustili ono tajné místo. Obávali se, že je někdo uvidí a začne je podezřívat. Agetor a Prutanis tiše odešli do domu, v němž po dobu her bydleli, aby obě zlaté vázy dobře ukryli.
I Eupolos spěchal zpátky do olympijské vesnice. Spokojeně si mnul ruce, vždyť mu zbývalo podplatit jen největšího soupeře, olympijského vítěze z posledních her, Formiona. Když Eupolos viděl, že se Formion už navečeřel, přistoupil k němu a potichu se ho zeptal:
"Chceš se podívat na nádherný zlatý poklad? Něco takového jsi ještě určitě neviděl! Pojď se mnou, ukážu ti jej!"
I Formiona zavedl nečestný boxer k velkému zelenému keři. A když vytáhl z dobře utajeného úkrytu třetí zlatou vázu, Formion se nestačil divit. Eupolos ani teď dlouho neváhal a opatrně oslovil svého soupeře:
"Tento vzácný poklad může být tvůj, Formione. A nejenom to! Dám ti i velký měšec stříbrných peněz! Musíš mi však slíbit, že v olympijské soutěži dovolíš, abych nad tebou vyhrál!"
Formion se najednou velmi rozzlobil. Jeho, olympijského vítěze, se opováží někdo podplácet? Už už chtěl nečestnému Eupolovi pořádně vynadat, ale ten se znovu potichu ozval:
"Vždyť ty jsi už jednou na olympijských hrách zvítězil, Formione! Tvé vítězství ti zajistilo slávu a peníze na celý život. Přenech proto další vítězství mně. Dobře ti za to zaplatím!"
A váhajícímu Formionovi podal nádhernou zlatou vázu a plný měšec stříbrných mincí.
Jak tak Formion držel vzácný poklad v ruce, vskutku, ani on neodolal. Také on zapomněl na svou přísahu! Slíbil, že ve vzájemném souboji přenechá soupeři vítězství. O několik dní Eupolos skutečně lehce vyhrál a stal se novým olympijským vítězem.
Ze svého hanebného prvenství se však dlouho neradoval. Po skončení olympijského finále se nečekaně ozval hlavní rozhodčí:
"Ty jsi falešný vítěz, Eupole! V ten večer, když jsi hanebně podplatil své soupeře, jsem právě odpočíval za velkým stromem nedaleko hustého keře! Slyšel jsem, jak jsi na ně naléhal! Tehdy jsem vás nepotrestal jen proto, že jsem potřeboval důkaz. Teď vám však vinu mohu dokázat!"
Eupolos se zarazil. I ostatní závodníci, kteří se soutěže boxerů zúčastnili, ztichli v němém úžasu. Nemohli uvěřit, že by někdo mohl podvádět na olympijských hrách.
"Ty a tvoji soupeři jste porušili olympijský slib! Víte, jaký trest vás čeká?" zeptal se viníků hlavní rozhodčí.
Přistižení boxeři jen mlčeli a smutně se dívali před sebe. Všichni čtyři se velmi styděli za svůj čin. Vždyť teď na ně budou lidé ukazovat prstem a budou říkat: "Podváděli na olympijských hrách!" A určitě se jim budou i vysmívat! Jaká hanba!
"Zaplatíte pokutu, protože jste podváděli! A nejen to. Čeká vás další trest! Z vaší pokuty postavíme sochy pro boha Dia. Svým podvodem jste velmi urazili také jeho! Tyto sochy budou stát před branou olympijského stadiónu a budou tak vysoké, jako jste vy. Na podstavcích budou vyryta vaše jména a bude tam napsáno, že vítězství se musí dosáhnout silou a tréninkem, ne pomocí peněz. To proto, aby si každý uvědomil, že na olympijských hrách se musí soutěžit čestně. Kdo se pokusí podvádět, skončí jako vy!" vynesl svůj rozsudek hlavní rozhodčí.
V Olympii, u vchodu na olympijský stadión, postavili z peněžní pokuty nečestných sportovců několik soch. Eupolos a jeho tři soupeři se před sebou navzájem a před ostatními velice styděli a co nejrychleji z Olympie odešli. Usadili se daleko od domova, kde je nikdo neznal.
Sochy před olympijským stadiónem od té doby připomínají každému sportovci jeho olympijský slib: soutěžit v čestném boji.
Pozdní příjezd na Olympijské hry:
Na olympijských hrách v Olympii se nejen nesmělo podvádět, ale sportovci se na ně nesměli ani opozdit. Alespoň měsíc před začátkem olympijských soutěží museli být všichni účastníci her přítomni v Olympii. Kdo se přece jen opozdil, nemohl už na hrách soutěžit.
Navzdory tomu se našli sportovci, kteří dorazili na olympijské hry pozdě.
Patřil mezi ně i známý boxer Apollónios.
Urostlý Apollónios pocházel z dalekého přístavního města Alexandrie. Když se blížily olympijské hry, nasedl se svými šesti kamarády do lodic. Tak se vydali na dlouhou cestu do Olympie.
Když pluli po moři, uviděl jeden z boxerů v dálce velký zelený ostrov. Zdálo se, že lidé na ostrově něco oslavují, a tak se lodníci z Alexandrie přiblížili ke břehu.
Když přistáli, přiběhl k nim statný mladík a nadšeně je oslovil: "Buďte u nás vítáni, neznámí cestující!" Ani nečekal na jejich pozdrav a zvědavě pokračoval: "Odkud jste přišli a kam cestujete v tak hezký letní den?"
"Plujeme z daleké Alexandrie do Olympie, na olympijské hry, které zanedlouho začnou. Z dálky jsme ale zpozorovali, že se na ostrově něco oslavuje. A protože jsme zvědaví, na chvilku jsme se zastavili", odpověděl mladíkovi jménem cestujících Apollónios a vystoupil na břeh.
"Určitě jste dobří sportovci, když budete soutěžit na olympijských hrách! Nechtěli byste si vyzkoušet své síly nejdříve u nás? Jsou tady sportovci, kteří se také chystají do Olympie! Když u nás zvítězíte, dostanete hodně peněz. Tři velké měšce stříbra!" slíbil velkoryse mladík.
Apollóniovi se nabídka velmi zalíbila. Obrátil se tedy i na ostatní:
"Tak co, chlapci, nepřerušíme na pár hodin cestu? Mohli bychom tu vyhrát hodně peněz. Není třeba se bát, že do Olympie přijedeme pozdě, vždyť máme hezké počasí a vane i příznivý vítr."
Boxerům se Apollóniův nápad zalíbil. Jenom nejmladší z nich, Herakleides, nesouhlasil, aby kvůli penězům přerušili cestu do Olympie.
Vyšel tedy i on z lodi na břeh a přistoupil k Apollóniovi:
"Nebojíte se, že se opozdíme a že nás za to potrestají?"
"Ale, chlapče," vysmívali se mu ostatní, "moře je pokojné. Neboj se, do Olympie dorazíme včas!"
"Navzdory tomu s vámi na ostrov nepůjdu! Máme přece dvě lodě. Na jedné z nich budu sám pokračovat v cestě!" nedal se přemluvit Herakleides.
Nejmladší boxer osaměl, ale ani na chvíli nezaváhal. Zdvihl kotvu a vydal se na dalekou cestu. Druhý den doplul do Olympie. Na kamarády však čekal marně. Uběhl další den a oni nepřipluli. A když konečně boxeři do Olympie dorazili, přípravy už byly v plném proudu. U vchodu do olympijské vesnice, kde v průběhu her bydleli všichni účastníci, na ně čekal hlavní rozhodčí.
"Vy nevíte, že kdo přijede pozdě, nemůže na olympijských hrách startovat?" zeptal se jich.
"Víme, že jsme tu měli být dříve. Cestujeme však až z daleké Alexandrie a na cestě po moři nás zastihla velká bouřka. Foukal tak silný vítr, že jsme nemohli pokračovat v cestě a museli jsme zakotvit u nejbližšího břehu! Jen tam jsme mohli bezpečně vyčkat, až bouřka přejde!" začal se vymlouvat urostlý Apollónios. A vtom k nim zpoza nedalekého olivovníku přistoupil mladý Herakleides.
"Nevěř jim, neříkají pravdu! Ne kvůli bouřce se Apollónios a ostatní opozdili na olympijské hry!" zvolal rozhořčeně. "Na dalekou cestu jsme se vydali včas. Vždyť i já jsem přicestoval z Alexandrie, stejně jako Apollónios a dalších pět boxerů. Jenže oni" - a prstem ukázal na Apollónia a ostatní spolucestující - "se cestou do Olympie dali zlákat k soutěžím na jednom ostrově, aby získali hodně peněz!"
Přítomní jen mlčeli. Jako kdyby nikdo nechtěl uvěřit tomu, co se tu odehrálo.
"Nejen, že přicházíte pozdě, ještě se nás opovážíte klamat?" obrátil se k provinilcům hlavní rozhodčí. "Pojďme tedy na vaši loď, ať se ukáže pravda! Když najdeme peníze, které jste vyhráli na ostrově a které jste chtěli zatajit, čeká vás přísný trest!"
Rychle zavolal další dva rozhodčí a vydali se na cestu do přístavu. Zanedlouho jeden z rozhodčích našel v zadní části lodi ukryté peníze.
Apollónios a jeho kamarádi se div nepropadli hanbou. Nic neříkali, jenom mlčky hleděli do země. Hluboké ticho přerušil hlavní rozhodčí.
"Tak, Apollónie, odkud vezete tolik peněz?" zeptal se přísně.
Apollónios a ostatní provinilci jen smutně mlčeli.
"Čeká vás zasloužený trest! Nikdo z vás už nesmí soutěžit na olympijských hrách! Kromě toho každý zaplatíte pokutu!"
Po vykonaní trestu si provinilci přáli jenom jedno: co nejdříve odjet z Olympie.
Tak se stalo, že olympijský věnec získal sportovec bez soupeře - Herakleides. Jako jediný dorazil totiž do Olympie včas. Ostatní se opozdili, ba někteří i lhali. Proto, i když Herakleides neměl soupeře v boji, věnec z olivových větviček získal zaslouženě.
Odvážná matka:
Na starověkých olympijských hrách soutěžili jenom chlapci a muži. Ženy nesměly na soutěžích ani startovat, ani se na ně dívat. Za porušení tohoto zákazu mohly být přísně potrestány.
Přesto se však našla žena, která se navzdory výstrahám odvážila vstoupit na olympijský stadión.
Jmenovala se Kallipateira. Byla nejenom hezká, ale byla i dobrou matkou. O svého syna Gergea se vzorně starala.
Gergés byl od malička velmi šikovný. Uměl rychle běhat, byl silný a malé bílé kamínky házel do moře nejdále ze všech kamarádů. Hodně trénoval, a nakonec se dostal i na slavné olympijské hry. V soutěži chlapců v boxu mohl bojovat o cenné vítězství.
Když se to Kallipateira dověděla, měla velikou radost. Velmi však toužila vidět svého syna při soutěži v Olympii. Věděla ovšem, že ženy mají přísný zákaz vstoupit na olympijský stadión. Dlouho přemýšlela, co udělá, až dostala výborný nápad:
"Co kdybych se převlékla za muže? Vždyť trenéři nosí bílé pláště, skoro jako ženy. Jen bych si musela zkrátit vlasy, a případně si obléknout volnější plášť! Nikdo by nezpozoroval, že jsem žena. Pustili by mne na stadión a mohla bych vidět svého syna při olympijských hrách!" pomyslela si Kallipateira a usmála se.
A tak i udělala. Na stadión ji bez problémů pustili.
V převlečení za trenéra se dostala mezi trenéry skutečné. Takto mohla zblízka vidět, jak její syn soutěží v Olympii. Přišla včas, neboť se právě připravovalo finále v boxu chlapců, v němž měl o vítězství bojovat i její syn.Diváci byli zvědavi, kdo bude ten nejlepší, kdo získá nádherný olivový věnec. Bude to Gergés nebo jeho velký soupeř?
Olympijské finále bylo velmi napínavé. Jednou se zdálo, že vyhraje Gergés, jindy to vypadalo, že zvítězí jeho soupeř.Diváci tleskali, nedočkavě vstávali ze svých sedadel a borce nahlas povzbuzovali. A když skončilo velké finále, všichni zvědavě čekali na výrok rozhodčího. Ten přistoupil ke Gergeovi, zdvihl jeho levou ruku a před celým olympijským stadiónem vyhlásil: "Vyhrál jsi ty, Gergee! Ty jsi olympijským vítězem v soutěži chlapců v boxu!"
Kallipateira byla velmi šťastná. Když viděla, jak jejího syna oslavují, zapomněla na svoje tajemství. Opustila své místo a s otevřenou náručí se k němu rozběhla.
Kolem Gergea se shromáždilo mnoho lidí. Každý mu chtěl stisknout ruku a říci pár slov uznání. Kallipateira se dlouho prodírala nadšenými diváky. Chtěla se co nejdříve dostat k synovi. Už byla netrpělivá a tak nečekaně zvolala: "Pusťte mne k němu, vždyť jsem jeho matka!"
Všichni přítomní najednou ztichli a s údivem se na ni dívali.
Kallipateira si až teď uvědomila, co vlastně udělala!
"Ty nevíš, že ženy nesmějí vstoupit na olympijský stadión? Nevíš, že tě za to můžeme přísně potrestat? Nedaleko teče řeka Alfeios a nad ní se zdvíhá vysoká skalnatá hora Tupaion. Uvědomuješ si, že ženy, které se opováží přijít na olympijské soutěže, můžeme podle starého práva shodit ze skály do hluboké propasti?" zeptal se Kallipateiry překvapený rozhodčí.
Kallipateira to dobře věděla, ale ani teď neztratila odvahu. "Prosím vás, netrestejte mne", ozvala se tiše. "Vždyť jsem se jen přišla podívat na svého syna. Když jsem byla malé děvčátko, můj otec a později i moji tři bratři získali v Olympii olivový věnec. Kolikrát jsem jej tajně obdivovala a toužila po tom, abych alespoň jednou mohla vidět slavné olympijské hry! Jak soutěží a jak vítězí nejlepší sportovci. Ale nedovolili mi to."
Rozhodčí se zájmem poslouchali odvážnou matku.
A Kallipateira pokračovala: "Velmi jsem toužila vidět svého syna, jak bude soutěžit v Olympii. A jak se bude radovat, pokud zvítězí!"
Na olympijském stadiónu se rozhostilo ticho. Rozhodčí začali uvažovat, co by měli učinit. Potrestají podle zákona ženu, která porušila olympijské předpisy, i když je matkou olympijského vítěze? Nebo přece jen mají udělat výjimku a odpustit jí?
Co udělat, aby se zachovali spravedlivě?
Celý stadión čekal na rozsudek. Hlavní rozhodčí nakonec přistoupil ke Kallipateiře.
"Nepotrestáme tě, odvážná ženo. V tvém případě přece jen uděláme výjimku. Máš štěstí, že říkáš pravdu a že tvůj otec a tři bratři jsou olympijskými vítězi. A máš štěstí, že teď i tvůj syn vyhrál v Olympii. Všichni si jich velmi vážíme, a proto tě nepotrestáme. Ale ani ty už nikdy nesmíš přijít na olympijské hry! Vždyť znáš naše zákony, které nedovolují ženám, aby se účastnily olympijských soutěží, anebo aby se na ně dívaly".
Slunce právě vyšlo zpoza malých bílých mraků a svými paprsky pozlatilo celý olympijský stadión.
Na tváři Kallipateiry se zjevil šťastný úsměv. Poděkovala rozhodčím a objala svého syna Gergea, který se na ni dosud pyšně díval.
Co byla Kalokagathia :
Ve starověkém Řecku si velmi vážili lidí, kteří byli silní, fyzicky zdatní a zároveň vzdělaní. Dospělí věnovali při výchově dětí velkou pozornost nejenom sportování, ale i vzdělání. Děti vychovávali v duchu kalokagathie.
Kalokagathia je řecké slovo: kalos česky znamená krásný, agathos je česky dobrý, ušlechtilý. Ideálem kalokagathie byl tedy takový člověk, který byl zdatný, měl hodně síly a byl zároveň dobrý a šlechetný.
Žáci se v dávných dobách neučili ve škole jen číst, psát a počítat, ale také pravidelně cvičili a chodili na procházky do přírody. Učitel jim přitom vyprávěl nejrůznější příběhy.
V jedno pěkné podzimní odpoledne se žáci vydali se svým učitelem do blízkého olivového háje. Jak procházeli kolem stříbřitě šedých olivovníků, uviděli skupinu lidí, která obestoupila jakéhosi jezdce. Ten, i když už měl trochu prošedivělé vlasy, svižně seskočil ze svého koně a dal se s lidmi do řeči.
"Vždyť to je Kriannios, slavný olympijský vítěz v pentatlonu!" zvolal nečekaně starý učitel. Žáci s úctou pozdravili slavného hrdinu. Kriannios jim s úsměvem odpověděl na pozdrav a pokračoval v debatě.
"Všimli jste si, chlapci, velké jizvy na jeho pravé ruce?" zeptal se učitel. A když viděl jejich zvědavé tváře, začal jim vyprávět příběh o známém olympijském vítězi.
Slavný atlet Kriannios měl už dvakrát na olympijských hrách velmi blízko k vítězství v pentatlonu. Ale při olympijské soutěži se nakonec vždy našel sportovec, který byl o něco lepší než on. Kriannios si umínil, že ještě potřetí se pokusí o to, aby se konečně stal olympijským vítězem. A proto začal trénovat ještě víc než předtím. Pravidelně běhal kolem rodné vesnice, skákal přes potok, zápasil se svými přáteli, házel oštěpem i diskem.
Několik týdnů před začátkem olympijských her se však stala nečekaná událost. Když se v jeden podvečer vracel domů z náročného tréninku, všiml si, že nedaleko olivového háje začíná hořet jeden dům. Lidé, kteří byli blízko ohně, zoufale křičeli. Vždyť v domě zůstali tři jeho obyvatelé.
Atlet bez váhání vběhl do hořícího domu a uvězněné lidi z něj vysvobodil. Už se zdálo, že odvážný zachránce vyvázl z nebezpečí bez újmy na zdraví, když naň ze střechy domu nečekaně spadla hořící deska. Naštěstí mu zranila jenom pravou ruku.
"Co teď bude se smělým Krianniem? Vždyť se chystá na olympijské hry, aby konečně při třetí příležitosti zvítězil! A teď má zraněnou ruku. To je ale smůla!" začali si mezi sebou šeptat shromáždění lidé.
Kriannios však ani teď neztratil svou rozhodnost. Vyhledal nejlepší lékaře v Řecku, aby ho co nejdříve vyléčili.
I navzdory zranění velmi toužil stát se olympijským vítězem. A když nemohl cvičit s pravou rukou, trénoval si alespoň levou. Pokud se mu rána na ruce úplně nezahojila, házel tedy oštěp a disk levou rukou.
Nakonec na olympijských hrách startoval a byl ze všech atletů nejlepší! Zaslouženě získal krásný olivový věnec.
A protože se už od dětství dobře učil a měl rád spravedlnost, stal se později i známým soudcem. O jeho slavném olympijském vítězství, jakož i o jeho odvaze, moudrosti a spravedlnosti, si lidé ještě dlouho s úctou vyprávěli.
Co byla ekecheiria :
Jednoho slunečného letního podvečera, když slunce zapadalo za obzor, odkládala skupinka vojáků unaveně své zbraně. Byli vyčerpáni z bojů, které mezi sebou už dlouho vedly řecké městské státy.
Nejstarší a nejzkušenější z nich, Pankos, si najednou všiml, že se k jejich táboru přibližují tři lidé na krásných bílých koních.
"Ať Zeus dá, aby to byli poslové z Olympie!" vzdychl si urostlý Pankos. "Jak by to bylo krásné, kdybychom aspoň na pár týdnů mohli složit zbraně! Alespoň chvíli by byl v celém Řecku mír!" obrátil se k ostatním vojákům, kteří s nadějí poslouchali jeho slova.
Zkušený voják měl pravdu. Tři jezdci v bílých pláštích byli skutečně poslové z Olympie. Zanedlouho dorazili do tábora a seskočili z červených sedel.
Vojáci zvědavě obklopili nečekanou návštěvu.
"Poslouchejte mne, vojáci!" začal svůj projev hlavní posel, který měl postavu vytrénovanou podobně jako nejlepší atleti. "Jmenuji se Langios a přináším vám dobrou zprávu!"
Na tvářích vojáků se objevil úsměv. Langios ihned pokračoval: "Přišli jsme přímo z Olympie, kde zanedlouho začnou olympijské hry. Proto se naši králové, Ifitos z Elidy a Lykurgos ze Sparty, jakož i Kleosténes z Pisy, slavnostně dohodli, že v období olympijských her bude mír v celé zemi! Zbraně se musí složit v celém Řecku. Aby mohli všichni sportovci a další účastníci her pokojně přicestovat, v míru soutěžit a nakonec se bezpečně vrátit do svých domovů. Vyhlašuji tedy boží olympijský mír - ekecheiriu! Kdo ho poruší, bude přísně potrestán!"
Nadšení vojáci přijali zprávu s potleskem. Konečně mohou strávit několik týdnů v pokoji a v míru!
"Jak dlouho potrvá olympijský mír?" zeptal se hlavního posla jeden z nejmladších vojáků, Kortés.
"Dokud se všichni účastníci her nevrátí domů z Olympie. Až olympijský mír skončí, přijedeme vám to oznámit!" odpověděl mu hlavní posel a spolu s dalšími dvěma posly vyskočili na bílé koně.
"Máme ještě hodně práce", dodal Langios na rozloučenou. "Poslů je málo a boží olympijský mír je třeba vyhlásit v celé zemi."
Vojáci poděkovali za dobrou zprávu a popřáli poslům hodně štěstí.
"Kéž by se už poslové nevrátili, aby byl mír v celé zemi navždy!" vzdychl si starý voják Pankos a ještě dlouho se díval za jezdci, dokud nezmizeli v dálce. Všichni vojáci s ním souhlasili a s úlevou odložili zbraně.
Jaké ceny dostávali vítězové v Olympii?
Při slavnostním vyhlašování výsledků olympijští vítězové nejdříve převzali od pořadatelů krásné dlouhé červené stuhy a palmové výhonky. Potom byli ověnčeni věncem ze stříbřitě šedých olivových větviček. Tento věnec byl pro vítěze největší odměnou, jíž se žádné množství peněz nevyrovnalo.
Lidé, kteří měli na starosti přípravu cen pro olympijské vítěze, si před hrami vždy vybrali jednoho chlapce z Olympie. Dali mu malý zlatý nůž, aby jím z posvátného olivového stromu opatrně odřízl nejhezčí větvičky. Z nich se potom zhotovovaly ony vytoužené věnce pro olympijské vítěze.
Olivový věnec nepředstavoval jenom veliké uznání. Řekové věřili, že má zázračnou sílu a zajišťuje vítězům ochranu boha Dia. Olympijští vítězové však dostávali i peněžité odměny a získali i několik dalších výhod. Stravovali se například na náklady svojí rodné obce. Navíc obyvatelé města, z něhož vítěz pocházel, zbourali městské hradby. Takto chtěli dát vědět světu, že město, které má takového hrdinu, jakým je olympijský vítěz, nepotřebuje na svou ochranu opevnění.
O nejlepších sportovcích psali básníci oslavné básně - eposy, v nichž opěvovali jejich vítězství. Úctu a obdiv k nejlepším sportovcům olympijských her projevovali i známí řečtí sochaři, kteří jim postavili sochy v nádherném olivovém háji v Olympii.
Proč zanikly starověké Olympijské hry:
Slavné olympijské hry v Olympii byly pořádány po více než tisíc let. Za tak dlouhý čas však ve starověkém Řecku došlo k mnohým změnám, a to se odrazilo i na olympijských hrách. K největšímu obratu došlo, když Řecko ve válce podlehlo Římské říši.
Bylo to ve 2. století před naším letopočtem a od té doby Řecko trpělo pod cizí nadvládou. Římští představitelé olympijské hry, které byly mezi lidmi stále populární, příliš nepodporovali.
K úplnému zániku starověkých olympijských her však ve velké míře přispěla i smutná událost. Po více než dvou stech letech od pořádání posledních her postihlo Olympii a její okolí ničivé zemětřesení. Řeky se vylily ze svých koryt, celá města zasypaly hrubé vrstvy písku a kamenů. Z povrchu země zmizel i krásný stadión v Olympii spolu s ostatními sportovišti. Na olympijské hry se pak na velmi dlouhý čas zapomnělo.
Obnoveni Olympijskych her:
Uplynulo více než patnáct set let. Až poté se našel člověk, jemuž se podařilo olympijské hry obnovit - Pierre de Coubertin. Jako pedagog, historik a sportovní funkcionář hodně četl a zajímal se i o život lidí ve starověkém Řecku.
Líbila se mu myšlenka kalokagathie a přál si, aby děti a mladí lidé vyrůstali v duchu dobra a krásy jak v přítomnosti, tak i v budoucnosti. Aby se nejen dobře učili, ale aby také sportovali a tak si zachovávali své zdraví.
Zpočátku jej však lidé nechápali, neboť tehdy se jen málokdo zajímal o sport. Pierre de Coubertin se však nedal odradit.
Když v jakési staré knize našel podrobnější zmínku o starověkých olympijských hrách, dostal výborný nápad: "Co kdyby se olympijské hry podařilo obnovit? Účastnili by se jich nejen sportovci jedné země, jako tomu bylo v Olympii, ale přijeli by sportovci z celého světa. A obyvatelé celé planety by mohli na jejich příkladu vidět, jak se lze stát zdatnějšími a lepšími lidmi!"
Pierre de Coubertin se rozhodl, že svůj velký sen uskuteční. Začal psát známým lidem do různých zemí světa jeden dopis za druhým a prosil je, aby mu pomohli obnovit olympijské hry.
Ani tentokrát ho však lidé nepochopili, ba ani nevěřili, že olympijské hry se vůbec kdysi dávno konaly.
Tehdy naštěstí německý archeolog Ernst Curtius po dlouhém hledání objevil zbytky staré Olympie.
Pierre de Coubertin měl konečně jasný důkaz, že olympijské hry existovaly. Znovu tedy začal psát dopisy známým a bohatým lidem a zase je prosil, aby mu pomohli. Třebaže teď už získával příznivce a přátele, málokdo chtěl věnovat na uskutečnění jeho myšlenky peníze. Ale stalo se, co vůbec neočekával.
Ozvali se ti, které o pomoc vůbec nežádal: řecký lid. Řekové se totiž velmi radovali, že v jejich zemi budou po dlouhé době opět uspořádány olympijské hry. A když se dověděli, že je na to třeba hodně peněz, sami je začali sbírat.
Do sbírky na obnovení her přispěl i sám Pierre de Coubertin a jistý bohatý člověk z Řecka, Giorgios Averoff.
A jednoho slunečního jarního dne, 6. dubna 1896, byly zahájeny novověké olympijské hry na krásném stadiónu v Athénách.
Pierrovi de Coubertin se konečně splnil jeho sen. "Uvidíte, že olympijské hry budou jednou nejkrásnějšími a největšími slavnostmi na světě", říkal přítomným. "Uvidíte i to, že tyto nádherné hry budou ve velké míře přispívat k tomu, aby se lidé stali zdatnějšími a lepšími a aby jednou byl mír na celém světě. Olympijské hry jim budou příkladem!"
Zakladatel novověkých olympijských her měl pravdu. Počet zemí, z nichž přicházeli sportovci na olympijské hry, stále rostl. Olympijské hry se staly největší sportovní a mírovou slavností na světě.




+420 776 230 496
+30 6946 133 918

admin@v-tomasek.com
Vladislav Tomášek © 1999 - 2018
Návrat na obsah